8.Říjen
Myslím, že mi zabere práce na portrétu nanejvýš ještě jeden den. Včera odpoledne jsem se vracel do pokoje a jakmile jsem otevřel dveře, uviděl jsem služebnou, jak má hlavu téměř celou v šuplíku u nočního stolku. Rozzlobilo mne to. Doufal jsem, že neobjevila můj zápisník. Musel jsem ho lépe schovat. Pak mě napadlo vytáhnout ven to uvolněné prkno. Je pod ním hodně místa, takže se mi podařilo tento zápisník dobře schovat. Dnes jsem se byl zase projít po pozemcích sídla. Nějak se mi podařilo uniknout z dohledu služebné. Mlha je hustší naž jsem kdy viděl a na obrovských pozemcích mi netrvalo dlouho, abych zabloudil. Zašel jsem až k několika stromům, přes tu mlhu jsem skoro nic neviděl a najednou se přede mnou objevila asi sedm stop hluboká jáma. Málem jsem do ní spadl. Obešel jsem ji, ale moc mi to nepomohlo. Půda kolem jámy byla podivně měkká a propadala se pod nohama. Raději jsem se pokusil vrátit zpět do domu.
9.Říjen
Je velice brzo ráno. V noci jsem se vyděsil tak, že už nedokážu usnout. V tomto domě rozhodně ne. Mám strach, když je zhasnuto. Bojím se jako malé dítě. Usnul jsem a zdál se mi zase ten sen. Přišly dva tucty malých holčiček, ale pak za nimi došlo i několik dospělých. Zase stáli kolem postele a mlčeli. Najednou jsem se probudil. Stáli tam pořád, pořád mlčeli. Zkusil jsem rozsvítit. Zmizeli. Řekl jsem si, že je to pozůstatek dojmu z toho sna, tak jsem zase zhasl. Stáli tam zase. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zkusil jsem promluvit. Snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu. Zeptal jsem se jich, co po mě chtějí. Mlčeli. Najednou ve mně něco vyvolalo vzpomínku na ty listy z novin. Na články o pohřešovaných malířích. Při vzpomínání dospělí pokyvovali hlavou. Začal jsem propadat panice. Musím se odtud co nejrychleji dostat. Začínalo svítat a všichni se najednou otočili a odešli. Rozsvítil jsem. Nemůžu se pořádně nadechnout. Dnes dokončím ten portrét a večer odjedu.
Mlha se ještě zhořšila. Není možné se do města dostat vozem. Jsou asi tři hodiny odpoledne a je tma jako o půlnoci. Portrét je hotový. Zajdu za panem Walleyem dojednat finanční záležitosti a pak se vydám do města třeba i pěšky. V tomto domě už přes noc rozhodně nezůstanu.
Tady zápis končil. Mike chtěl zavřít deník, ale vypadl z něho složený novinový list. Rozložil ho a četl. Byl z roku 1925. Psalo se v něm, že postarší chudý umělec v září odjel do Francie a od té doby o něm jeho žena vůbec nic neví. Nevrátil se a ani francouzské úrady jej nedokázaly vypátrat. Mike přešel k oknu, ale po pár krocích se zarazil. Zaskřípalo pod ním prkno v podlaze. Přeběhl mu mráz po celém těle. Podíval se z okna. Začala se sbírat mlha. Mike se vyděsil. Jestli je to, co Samuel R. Gilmore napsal do svého deníku… Jestli Walleyovi po celá staletí vraždili svoje děti pokud to nebyli chlapci. Pokud vraždili všechny malíře, které najali, tak jaký osud asi čeká jeho? Nejspíš stejný… Vyběhl z pokoje a jak nejtišeji to dokázal, hledal pokoj Eleanor. Narazil do ní na chodbě. Nic jí neříkal a táhl ji do své ložnice. Zavřel dveře, chvilku počkal a rozsvítil malou lampičku. Eleanor se se tvářila smutně. Nevypadala, že by ji překvapilo, jak s ní Mike zacházel.
,,Je to pravda?" uhodil na ni. Eleanor jenom tiše přikývla. ,,P-proč…?" pokračoval nevěřícně Mike. Eleanor se nadechla.
,,Tento deník jsem našla pod tímto prknem. Ta služebná, co se o ní píše, byla moje babička. Můj otec tady sloužil přede mnou. Moje rodina si před mnoha sty lety udělala u Walleyových nějaký dluh. Splácíme ho tak, že jim naše rodina slouží. Nesmíme promluvit. Nesmíme nikomu říct, co se tady děje. Začalo to už dávno. Tehdy se stalo, že se jedné z paní Walleyových narodila holčička. Walleyovi ale potřebovali dědice-chlapce. Walleyova žena znova otěhotněla a narodil se jí chlapec. Pak se jí ale stala nějaké nehoda a ona umřela i se synem, kterému byly teprve dva roky. Walley zešílel a zabil svou pětiletou dceru. Tehdy u něj sloužil někdo z mých předků. To děvče zakopali na rodinném hřbitově, ale v domě byl náhodou přítomen i malíř, který dělal portréty bohatým rodinám. Zjistil, co Walley udělal, tak nezbývalo nic jiného než se ho zbavit. Walley znásilnil svou sestru a jí se narodil syn. Sestru zabil a svého degenerovaného syna deformoval. Vychoval z něho zrůdu. Pojmenoval ho Adrian. Adrian unesl z města nějakou dívku. Přinutil ji k sňatku a jí se potom narodilo dítě. Byla to holčička. Z otcovy výchovy si pamatoval, že holčička se narodit nesmí, tak ji zabil. Dělal to tak, dokud se nenarodil chlapec. Pravý dědic. Walleyovy tak vychovávali po staletí svoje potomky. Dcery vraždili, syny deformovali a kdokoliv do jejich domu přišel skončil vzadu v zahradě pod stromy. Pro mě je nejhorší tolik, že naše rodinaproti tomu nikdy nic neřekla. Manipulovali s náma odjakživa. I můj otec se mě snažil smířit s tím, že i já budu pohřbívat dcery a umělce, které si najali. Jedno tělo kdysi vytáhla z hrobu zvěř a lidé ho našli. Od té doby si si Walleyovi dávají pozor. Hledají lidi, které ostatní nepostrádají." Eleanor skončila a zírala do země.
,,Takže ty mě máš hlídat?" zeptal se jí Mike po chvilce ticha. Přikývla.
,,A ten Gilmore, co to psal… On přece nebyl někdo, koho by nikdo nepostrádal. Měl rodinu…" vyzvídal Mike dál.
,,To Walley tehdy nevěděl. Gilmorův rodinný přítel, ten Martin, žil sám a taky maloval. Walley tu práci nabídl jemu, ale on si myslel, že Gilmore na to bude vhodnější…" vysvětlila mu Eleanor.
Mike na nic nečekal. Bylo sice několik málo hodin po půlnoci, ale on musel utéct. Kdyby měl nějaký majetek, zabalil by si kufr, ale ani to nemusel. Podíval se na Eleanor a vzal ji za ruku.
,,Já jdu. Pojď taky," navrhl jí. Uviděl jak se jí zaleskly oči, ale pak zase pohasly. Sklonila hlavu a zavřtěla s ní.
,,Proč?" štekl na ni Mike dost hrubě. Neměl moc času.
,,Nemůžu, nejde to. Našli by mě," odpovídala mu s pohledem stále zavrtaným v zemi.
,,Nenajdou," řekl Mike a zvedl ji na nohy. Táhl ji s sebou po chodbách a ven z domu. Hlavní dveře byly kupodivu otevřené. Přes celé pozemky se táhl neskutečně hustá mlha. Eleanor cestu znala, tak teď pro změnu vedla ona Mika. Asi po padesáti metrech zahlédl Mike světlo. Bylo ještě celkem daleko, ale pak se rozdvojilo, roztrojilo a bylo jich pořád víc a víc až jich v mlze zářilo alespoň padesát. Před Mikem se otevřela neuvěřitelná scenérie. Modrá záře se blížila k němu i Eleanor. Mike po chvilce začal rozeznávat v záři tvary. Nohy, ruce… Byli to lidé. Děti i dospělí. Všichni byli mrtví. Byli to ti, co ve snech i v realitě navštěvovali Samuela Gilmora. Mezi Mikem a JIMI bylo už asi jenom deset metrů. Eleanor se nejednou zastavila. Mike, který pevně svíral její ruku se na ni tázavě podíval. Viděl na její tváři překvapený výraz. Pohledem sjel na její krk. Stékal po něm pramínak krve. Z Eleanořina oka vytekla jedna jediná slza, dopadla na Mikovu ruku. Mike se otočil, Modrá zář se hnula kupředu. Poslední, co Mike uviděl, byl Adrian Walley a jasný lesk na břitvě, kterou máchl proti Mikovu krku. Rázem pochopil Eleanořino překvapení. Při pádu na zem pohlédl k Záři. Zastavili se. Chtěli ho zachránit, už ale nemohli.
V pondělí ráno se v jedné Londýnské uličce probudil Jamie Preston. Před měsícem ho manžekla vyhodila z domu. Nesehnal práci a skončil na ulici. Zbyl mu jenom jeho skicák a pár tužek. Jediný přísun peněz měl, když narazil na někoho bohatého a přímo na ulici mu nakreslil jeho portrét. Tak se stalo i teď. K Jamiemu přišel nějaký postarší bohatý člověk. Jamie se na něj usmál, aby dobře zapůsobil, ale muž to ignoroval, vzal si do ruky jeho skicák, prohlédl si různé portréty a pak se zeptal: ,,Potřebujete peníze?"