Když se v pondělí ráno Mike Tatcher probudil, uslyšel sirénu sanitky a opět si neodpustil negativní hodnocení tohoto náročného dne, což byla první věc, kterou ráno obvykle dělával. Donutil se vstát z postele a uvařil si kafe, podíval se do lednice a bez sebemenšího překvapení ji zase zavřel. Tak dneska bude zase bez snídaně, nají se snad po cestě. Pracoval u jedné stavební firmy a opravoval silnice. Známým ale rád vykládal, že dělá ,,něco velice důležitého, pro ty líné francouzské zadky". Když ještě bydlel v Anglii, měl slušnou práci v knihovně, ale když se pak po svatbě odstěhoval do Paříže, neměl jinou možnost než přijmout jedinou práci, na kterou stačila jeho Francouzština. Měl sice vysokou školu, ale jeho oborem byla užitá kresba a Francouzsky uměl jenom díky své ženě, která pocházela odněkud z jižní Francie. Po tom, co se s Janette rozvedli, našel si malý byt a tuto mizerně placenou práci.
Nezbývalo mu nic jiného než si obléct pracovní montérky a jít opravit tu strašnou díru v silnici pár bloků od jeho bytečku. Přinutil se k úsmevu a vyšel. Dřel na té propadlině celý den, ale k večeru přišel jeden z jeho nadřízených zkontrolovat stav práce. Na stavbě už zbyli jenom dva a nadřízenému se něco nezdálo, tak se s tím obrátil na Mika. Mike byl vždycky dost výbušný a když mu šéf vyčítal, že jeho celodenní dřina byla odvedena nedostatečně, vybuchl a pohádal se s ním. Obvyklým způsobem započatý den dopadl nakonec tak, že Mike dostal poslední ubohou výplatu, šéf mu naposledy zamával, domácí ho vyhodila za zpožděný nájem a skočil na chodníku.
Nějaký čas si vydělával na molu u Seiny kreslením portrétů, spal, kde se dalo. Byl doslovně bezdomovcem. V jednom teplém odpoledni, šel kolem jeho stojanu bohatě vyhlížející postarší muž. Prohlédl si jeho práci a pak se ho zeptal : ,,Potřebujete peníze?" Mike byl zaskočen, ale fakt, že nějaké finance by mu skutečně zachránily život, ho přiměl k tomu, aby muži kývl.
,,V tom případě," začal znova boháč, ,,pro vás mám práci. Bydlím nedaleko odsud na venkově. Mám tam dům, který je už hodně starý. Já a moje rodina bychom potřebovali rodinný portrét. Jste přesně ten, koho chceme. Líbí se mi váš styl."
Mike zůstal stát a nedůvěřivě si muže prohlížel. Nevypadal, že by si dělal srandu.
,,Tak jo," řekl mu. Muž se usmál a zeptal se: ,,Kdy můžete přijet?"
,,Promiňte, ale nemám prostředky na dopravu. Všechno, co mám je tenhle stojan, papíry a pár těhle tužek…" přiznal neochotně Mike. Muž se znovu usmál.
Když přijížděli po malé silničce k obřímu sídlu u obřího jezera, přestal Mike pochybovat, že udělal chybu. Dorazili na nádvoří domu a Mika se ujala mladá služebná. Odvedla ho do jeho dočasné ubikace. Byl to prostorný pokoj, přesně tak jako ten, co viděl na prohlídkách zámků, když byl malý. Okouzlen vešel dovnitř a posadil se na postel. Za pět minut na pokoj zaklepala služebná.
,,Pán vám posílá tyhle šaty, máte prý za ním dojít tak za půl hodiny," oznámila mu a podala mnohem slušnější oblečení než to, co si mohl dovolit za peníze vydělané kreslením. Oblékl se a za půl hodiny už sbíhal po mramorových schodech k pracovně.
,,Dobrý den, pane Tatchere," pozdravil ho muž, který seděl za stolem a právě zhasínal doutník. Do místnosti totiž vstoupila žena a malý chlapec.
,,Pane Tatchere, ještě jsem se vám nepředstavil, jmenuji se Adrian Walley, patří mi tady jedna větší společnost. Jak již jsem vám sdělil, chceme po vás, abyste namaloval rodinný portrét naší rodiny. Toto je moje žena Maria a můj syn Adrian Arthur. Nejsem si jist, co a kolik času obnáší zhotovit portrét velikosti, kterou požadujeme, ale po tu dobu budete přebývat v pokoji, který vám služebná ukázala." Walley kývl a k Mikovi přiběhla zase ta služebná. Beze slova ho vyvedla z pracovny a vedla ho chodbou do kolosální síně. Mikovi bylo divné, že se kolem nemotá spousta dalších sluhů a tak se zeptal, bylo to asi poprvé, co v tomto domě promluvil: ,,Slečno, promiňte, ale to tu sloužíte sama?"
,,Ne… pán má ještě komorníka a a… On jel do města, pán ho tam… poslal," buď se to Mikovi zdálo nebo ta mladičká služebná měla ze svého zaměstnavatele strach.
Přišli do místnosti, jejíž strop dosahoval výšky celého domů. Po stěnách se táhla dlouhá, ale velice úzká okna až k prosklené klenbě. Mezi okny visely obrazy. Mike se na ně podíval a vzápětí přestal řešit služebnou. Byly to portréty předešlých generací, ale tak obrovský formát Mike v životě neviděl. Každý obraz měl alespoň pět metrů na výšku a podle početnosti rodiny od čtyř po deset metrů na délku. Neměl čas je déle zkoumat, protože služebná ho vedla k největšímu stojanu na plátno, co kdy viděl. Vedle stolku s barvami v plechovkách stály malé pojízdné schůdky, bez nichž by neměl šanci obraz namalovat.
,,Pán chce, abyste se seznámil se svými pomůckami," špitla služka a odběhla. Mike fascinován jedinečností svého nadcházejícího úkolu procházel kolem oken a zkoumal excelentní mistrovská díla svých předchůdců. Výtvory to byly obdivuhodné, ale když se Mike podíval pozorněji, tak nikde na obrazu neviděl dítě ženského pohlaví. Ať už na obrazu byly i prarodiče, případně i praprarodiče, vždycky nejmladší byl chlapec. Trochu ho to zarazilo. Bylo vůbec možné, aby se rodili stále jenom chlapci? Na předposledním a asi nejnovějším obrazu byla v rohu nějaká skvrna. Přišel blíž a začal skvrnu zkoumat. Nechtěl z toho dělat drama, ale zdálo se mu, že je to krev. Asi se malíři spustila krev z nosu… zamýšlel se nad tím Mike. Když už se spokojil se svým vysvětlením, doběhla opět ona služka.
,,Promiňte, pán si přeje, abyste přišel k večeři," mluvila na Mika se skloněnou hlavou. To děvče se vážně bojí. V Mikovi se ozvala jeho ochráncovská polovička, přišel k dívce a napřáhl k ní ruku: ,,Mike Tatcher." Nesměle mu rukou potřásla. ,,Eleanor, Eleanor Godardová."
,,Tak," usmál se pro sebe Mike, ,,Eleanor, to se v této rodině nikdy nenarodila holčička?" Eleanor viditělně změnila barvu z bledé na zelenou.
,,Máme jít k večeři, pán vás tam chce," otočila se rychlým krokem vedla Mika do jídelny. Mike ji ale předběhl a zadržel.
,,Proč se tak bojíš? Čeho?" skoro na ni zakřičel. Dívce se z oka skutálela slza, přistála na límci od uniformy a vsákla se do látky. Eleanor se zadrhávaně nadechla, zvedla oči, podívala se na Mika a řekla: ,,Počkejte mě po večeři, já přijdu." Pak se otočila a odběhla.
Mike byl zcela ohromen. Nevěděl, co si o tom má myslet, tak si radši nemyslel nic a šel k večeři. Po jídle se vrátil do své dočasné ložnice a lehl si na postel. Chtěl přemýšlet, ale postel byla až moc pohodlná a i když dlouho vzdoroval, nakonec usnul. Kolem půlnoci ho probudila malá ruka na rameni. Byla to Eleanor.
,,Promiňte mi to. Musela jsem si ještě splnit několik povinností," řekla mu. Neviděl jí do tváře, byla už úplná tma. Než stačil cokoliv říct, položila vedle něj cosi malého a obdélníkového a zase odešla. Mike si promnul oči, posadil se a rozsvítil malou lampičku na stolku vedle postele. Vzal do ruky to co Eleanor položila na postel. S mírným překvapením zjistil, že to je knížka. Možná spíš deník. Otevřel ho na druhé stránce, kde byl podpis: Samuel R. Gilmore. Neznal nikoho takového, tak proč mu to dala? Otočil stranu. Text byl napsaný písmem umělce. Poznal to podle rukopisu. Sám byl přece malíř, takže poznal, jak píše někdo jemu podobný. Začal číst.
13.Září 1925
Dnes jsem byl se svou ženou a dcerou v parku. Když jsme se ale po nedlouhé době vrátili do našeho domu, přišel za mnou můj přítel Martin. Martina jsem neviděl již dlouhá léta, byl jsem velmi štasten, že se po tak dlouhé době opět shledáváme. Sedli jsme si spolu ke krbu já jsem si po mnoha letech zase dopřál trošku tabáku a brandy. Vypili jsme toho hodně, navzdory tomu jsem se ale cítil svěže. Martin se zajímal o moje obrazy. Když jsem byl mladší, lidé měli zájem moje díla i kupovat. Vydělal jsem tehdy hodně peněz, ale teď už jsem moc starý. Moje obrazy jsou příliš klasické. Mladí lidé by chtěli něco nového a to já jim nemohu dopřát. Ukazal jsem ovšem Martinovi moje nejnovější portréty a on mne informoval o nějakém bohatém Francouzovi, který hledá někoho, kdo by mu a jeho rodině namaloval portrét. Popřemýšlím o tom. Nemusí to být špatná volba.
16.Září 1925
Na naléhání mé ženy jsem se rozhodl, že tomu Francouzovi pošlu telegram. Odpověděl mi nejspíš obratem a poslal mi šek, abych se mohl dostat do jeho sídla. Zabalil jsem si a chtěl odjet, tehdy mi moje dcera s pláčem poprvé řekla ,Sbohem'. Zarazilo mne to, jsou jí teprve dva roky a většinou říkala jenom ,Pá'. Nechal jsem to být. Když jsem tam přijel, nepřivítal mne pán, ale mladá služebná. Uvedla mne do mého pokoje. Musím říct, že nic pohodlnějšího jsem v životě neviděl. Komnata, ve které teď bydlím je obrovská, ale patřičně zařízená. K pokoji patří koupelna. Postel je z ebenu s nebesy a horní nosnice jsou pozlaceny. Je to opravdu jakostní práce. Jediné, co mi zde vadí je uvolněné prkno v podlaze… Ihned po příjezdu mi byl představen pán domu. Zmýlil jsem se, není to Francouz nýbrž Angličan. Jmenuje se Arthur Walley. Jeho žena již bohužel zemřela. Jeho syn a budoucí dědic se jmenuje Adam, jeho žena je v požehnaném stavu. Vypadá to, jako by čekala dvojčata. Nestaral jsem se. Mladá služebná mne uvedla do síně, abych se seznámil s hodnotou mého úkolu. Jestli jsem považoval svou komnatu za kolosální, tak nevím, jak bych nazval toto. Je to síň, která jistě sahá až do nebe. Za padesát let svého života jsem místnost takové velikosti viděl jenom ve městech v kostelech. Má dokonce i žebrování jako chrámové lodě. Na neuvěřitelnosti síni ještě přidávalo to, že v ní byly až po strop portréty. Nemám dostatečný odhad, ale myslím, že musely meřit každý alespoň dvacet pět stop na výšku. Na každém portrétu je vyobrazena současná generace. Rodiče, někdy jejich rodiče a děti. Tedy jenom jedno dítě… Každá vyobrazená rodina měla syna. Jenom syna. Ani na jednom portrétu se neobjevilo děvče. Přišlo mi to zvláštní, ale nedovoluji si zabývat se jejich soukromými záležitostmi. Mám tu svou práci.
1.Říjen 1925
Zítra začínám s prací. Musel jsem počkat až mladá paní Walleyová porodí. Narodil se jí krásný chlapeček. Já byl přesvědčen, že to budou alespoň dvojčata. Nejspíš jsem se spletl, nejsem doktor. V noci, kdy paní Walleyová rodila bych přísahal, že plakalo miminek víc. Jenom na chvilku. Potom už to byl jenom nekonečný brek novorozence. Chlapce pojmenovali Adam Adrian. Jména začínající na písmeno A jsou u nich nejspíš žádaná. Prkno v podlaze dělá v noci nepříjemný hluk, jako by se po něm neustále někdo procházel. Opovážil jsem se postěžovat si služebné. Vysvětlila mi to tak, že dům je starý a uvolněné prkna jsou v podlachách běžné. Spokojil jsem se s jejím vysvětlením. Nemám důvod zvažovat cokoliv nepřirozeného, jsem od přírody skeptický a řečem o ,,strašidlech" ve starých domech jsem se vždycky usmát.
2.Říjen
Práce mi bude trvat asi týden. Nemůžu pochopit, proč pan Walley sháněl malíře tak brzy. Musel počítat s tím, že jeho žena porodí dřív. Jsem si totiž jistý, že nechtěl portrét dřív, než se mu narodí syn. Možná mi Martin neřekl všechno a já jsem se přihlásil dřív. Pan Walley nechtěl promeškat příležitost a tak mě vzal. Trápí mne, že slunce vychází pořád míň a míň. Čím dál častěji jde vidět pouze mlhu. Ke štestí mi tady nepřidává ani služebná, není ke mně vůbec přátelská.
3.Říjen
Práce pokračuje pomalu. Moje plátno je sice stejně velké jako ty ostatní, ale nedokážu pochopit, jak se jim povedlo ho celé zaplnit. Doufám, že to dokončím rychle. Nepůsobí to tady na mě moc příjemně. Včera večer jsem se šel projít po pozemcích domu. Padal už tma a zase tu byla ta mlha. Zabloudil jsem až na konec dlouhé zahrady a mezi smutečními vrbami jsem narazil na náhrobky. Bylo tam hodně hrobů. Předešlé generace zesnule tedy pohřbívaly na vlastní pozemky. Když jsem tak stál a zkoumal hroby, všiml jsem si, že jeden hrob je čerstvý. Jako by ho vykopali nanejvýš před čtrnácti dny. Byl maličký. Neměl dokonce zatím ani náhrobek. Potom jsem se rozhlédl kolem. Téměř všechny hroby byly zarostlé trávou, ale přesto jsem mezi nimi zpozoroval nepravidelnosti. Náhrobky sice byly různě nakloněné, ale dá se říct, že byly uspořádány v řadách, ale místy jako by jeden, možná dva hroby chyběly. Neměl jsem čas nad tím dumat. Zase se blížila služebná. Raději jsem zmizel mezi vrbami. Vrátil jsem se raději zpátky do domu. Musím přiznat, že toto místo mě nějak děsí. Před chvíli jsem šel k oknu, kam jsem si položil džbán s vodou. Nalil jsem si vodu do sklenice, vypil ji a pak sklenici znovu položil. Potom jsem šel zpět k posteli a opět jsem se nestihl vyhnout tomu prknu. Zase zavrzalo a mě to zase rozčílilo. Sedl jsem si na postel a chtěl jít spát, ale ještě jsem se podíval na podlahu. Prkno se prohnulo a zaskřípalo… Přeběhl mi mráz po zádech.
6.Říjen
Postavy na plátně už jsou skoro hotové. Doufám, že tento dům opustím velmi brzy. Jsem zde v neustálé úzkosti. Často se mi spouští krev z nosu. Nemohu spát. Zdají se mi zvláštní sny a jakmile se ráno probudím, jsem unaven a ještě víc deprimován. V mých snech k mé posteli přichází asi dva tucty dětí. Jsou to samé holčičky, mnohdy některé drží panenku, některé zase živé miminka. Tedy označení ,živé' není správné. Žádné z těch dětí se mi jako živé nejeví. Stojí kolem mé postele a mlčí. Už tři noci mám ten stejný sen. Nemám z nich strach, je to jenom sen, ale nechápu důvod, proč se mi vrací. Ze všech tří služebných nejčastěji potkávám tu nejmladší. Snad mě sleduje…
7.Říjen
Zmizel jsem jí z očí. Služebná mě opravdu sleduje. Chtěl jsem zajít do knihovny, ale zmátl mne počet dveří a objevil jsem se v pracovně starého pana Walleyho. S rodinou jel dnes do města něco zařídit. V celém domě jsem zůstal jenom já a dva další služební. Včetně té nejmladší. Využil jsem této příležitosti, abych zjistil o pánovi domu něco víc. Jsem si jist, že tady není všechno v pořádku. Přešel jsem k jeho osobní knihovně. Z pod régálů něco vyčnívalo, sklonil jsem se a vytáhl to. Byly to staré noviny z roku 1880. Na přední straně se psalo, že se pohřešuje mladý malíř z Paříže. Z tohoto roku tady byl jenom tento list. Další list byl z roku 1832. Na přední straně byl článek, který dával vědět, že se nalezlo tělo pohřešovaného marseillského malíře. Bylo nalezeno poblíž sídla pánů Walleyových. Na dalších listech byly podobné články. Ale pokaždé pouze o pohřešovaném. Kolem tohoto sídla se už žádné tělo nenašlo. Proč by pan Walley shromažďoval kousky novin z doby, když ještě nežil? A proč se týkaly jenom pohřešovaných umělců? Kdyby to bylo možné, tak bych si řekl, že s tím má něco společného. Neměl jsem čas o tom přemýšlet, musel jsem pracovnu urychleně opustit. Vyšel jsem právě včas, zpoza rohu právě vycházela má známá služebná.