3. června 2007 v 13:57
|
,,Dobře tak my lezeme. S Honzou se porozhlédneme kolem té lavičky,'' zašeptal Tomáš, když šplhal na zeď.
,,Jsem dole,'' ozval se při tlumeném dopadu na zem.
,,Už lezu,'' zavolal jsem na něho, když mi holky pomáhaly a dělaly mi schůdek.
,,Jo jsem tam,'' zavolal na mě Tomáš, který se už hnal dopředu. ,,Teď seskoč a pojď za mnou, jsem tady,'' zavolal znova.
,,Tak, a kde jste to seděli?'',optal jsem se, když jsem ho v tom zmatku konečně našel.
,,No, až támhle v zadu na židovském hřbitově,'' orientoval se po chvíli Tomáš a rozběhl se do šera. Pamatuju si, jak jsem chvátal za ním, několikrát zakopl a málem jsem se natáhl na zem a jednou jsem to málem neubrzdil před velice vysokým náhrobkem. Najednou se mně Tomáš dočista ztratil z očí, vůbec ho jsem nemohl najít, a tak jsem do ticha zavolal, jak nejtišeji mohl: ,,Tome, můžeš mi říct, kde jako jsi?'' A nic. Tomáš neodpovídal. Já jsem se zrovna nadechoval, abych zavolal znova, ale v ten moment do mě někdo z boku narazil. Strašně jsem se lekl, ale byl to jenom Tomáš, který se zamotal do křoví.
,,Kde to je?'' zeptal jsem se ho, když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku.
,,Tak pojď a neptej se pořád,'' okřikl mě Tomáš, který už zase pospíchal někam do tmy. Jenom jsem se škaredě ušklíbl.
,,A co si myslíš ,že tu asi najdeme?'' zeptal jsem se ho, jakmile jsem ho dohnal.
,,To nevím, ale nějaká stopa tu musí být,'' Tomáš pobíhal jako pominutý a já jsem se začínal silně obávat o jeho zdraví.
,,Támhle, ta lavečka, to je ona! Tam jsme seděli,'' vyjekl najednou Tomáš. ,,No a teď se porozhlédni, co ti tu připadá podivné?'' Chvíli jsme tam jen tak stáli a dívali se na monumentální stíny hřbitova. Jeho náhrobky potmě vypadaly opravdu strašidelně.
,,Nic,'' řekl jsem a snažil jsem se, aby to vyznělo co nejvíc lhostejně. Pravda ale byla, že jsem už začínal mít strach. Začal jsem pochybovat, že si dělá srandu a pak…
,,Počkat! Stůj!'' zakřičel najednou Tomáš a jako šílený se někam rozběhl. Teď se mnou zatřásla taková hrůza, když jsem ho viděl mizet mezi prvními hroby židovské části hřbitova.
,,Co se stalo?'' zavolal jsem do tmy. Nic, ticho. Strach o kamaráda mě přinutil, abych se za Tomášem rozběhl. Konečně jsem ho zahlédl. Utíkal skoro přes celý hřbitov a zastavil se u jednoho z náhrobků.
Jeho chování jsem nechápal. Doběhl jsem tedy za ním a podíval se na něj.
,,Tady. Přímo tady zmizel.'' Tomáš se díval na menší náhrobek, který byl v nejzašší části celého objektu.
,,Kdo?'' zeptal jsem se přerývaně. Ani jsem se ptát nemusel. Už mi bylo jasné, že si srandu nedělal.
,,Ten chlapík, ten, co jsem za ním běžel.'' Tomáš vypadal, že ani dohromady neví, co říká, ale pokračoval: ,,Byl to ten chlápek, co jsem ho viděl v tom zrcadle a kterým Magda viděla projet to auto. Viděl jsem ho stát u lavky a pak se začal někam vzdalovat. On neběžel, jenom se pohyboval, jakoby klouzal ode mě dál a dál. Nechápu, že jsem se za ním rozběhl. Strašně jsem se bál,'' dodal ještě a nicneříkajícím gestem pohodil hlavou.
Pečlivě zadíval na náhrobek a viděl nápis Jude, Berthold Reiner, Tschechien a rok 1945.
,,Hmm, to nedává smysl,'' řekl Tomáš, ,,co má tenhle náhrobek společného s tím, co se nám děje?''
,,To nevím,'' řekl jsem a odtrhl oči od nápisu. ,,Pojďme už, nebudeme se tu zdržovat. Ještě nás tu někdo načapá.''
Magda už začínala mít strach, věděla sice, že se o sebe dovedem postarat, ale byli jsme pryč už strašně dlouho. Přecházela podél zdi a Zuzka ji uklidňovala. Konečně se ozvalo tiché zahvízdání, to byl signál. Magda taktéž odpověděla hvízdnutím, aby jsme věděli, že je vzduch čistý. Za pár sekund už jsme s Tomášem přelezli zeď a seskočili na zem. Magda a Zuzka se nás okamžitě začali vyptávat, co se stalo.
,,Pojďme si sednout někam do klidu a tam vám to všechno povíme,'' řekl jsem a Tomáš na to jenom kývl. Šli jsme si tedy sednout na svou oblíbenou lavičku a vše, co se tam stalo, jsme jim pověděli. Nikoho nenapadlo, proč by se zrovna to mělo týkat těch podivných vidin. Prodiskutovali jsme všechny různé možnosti, ale na většinu otázek jsme nedokázali odpovědět. Bylo už dost pozdě, tak jsme se všichni rozešli domů. Dalších pár dní na to nikdo nemyslel, protože ani jednomu z nás se ten muž neukázal. Jak Magda, tak Tomáš si začínali myslet, že se jim to jenom zdálo, nebo že to tehdy na rozlučce přehnali s pitím. Skoro na to už zapomněli, jenom mně pořád vrtalo hlavou, co to mělo naznamenat. Nedokázal jsem zapomenout na Tomášovo chování, toto se mu určitě nezdálo. Nedovoloval jsem si doufat v nějaké extrémní výsledky, ale přesto se podíval na internet a zkusil jsem vyhledat rok 1945. Po delším hledání skutečně jsem našel to, co jsem potřeboval... V roce 1945 podle údajů zemřel v Terezínském táboře muž. I jména se shodovala, byl to skoro určitě ten člověk, který je pohřbený na zdejším hřbitově. Ten, na jehož náhrobek jsme se s Tomášem dívali a taky ten, u kterého se zastavil ten chlap. U kterého zastavil sám Berthold. Chtěl jsem okno zavřít a jít za Tomášem, abych mu všechno pověděl, ale všiml si, že na spodu je ještě malá poznámka: ,Zemřel náhle a podivně. Byl odveden do plynové komory. Tu ale jako zázrakem přežil a vyšel ven po svých nohou. Nikdo nevěděl, jak to mohl dokázat, ale dokázal to, a proto se taky zapsal do historie Terezínského tábora jako významný případ. Netrvalo dlouho a přišla Rudá armáda a osvobodila Čechy. Přesně v ten den zemřel. Jeho žena i děti zemřeli. Není to doloženo, ale člověk, který ho v Terezíně poznal a stal se tam nakrátko jeho přítelem, tvrdil, že, než zemřel, nechal do zdi vyrytý vzkaz: ,,Za šedesát jedna let by mi bylo sto. Vrátím se a pomstím ty, co jste mi vzali." Vyděsilo mě a radši jsem rychle vypnul počítač. Šel si jsem lehnout, ale nemohl jsem usnout. Stále jsem musel myslet na tu strašnou věc, ale nejvíc na ten nápis vyrytý do zdi. Všechno jsem si v hlavě přepočítal a zjistil, že zrovna letos by mu bylo 100 let.Pořád jsem nad tím přemýšlel až jsem nakonec usnul.Najednou jsem sebou trhl a probudil se podíval se na budík a zjistil ,že je ráno a musím jít na lavečku,abychom se mohli dohodnout, co bude dál a jak se to bude řešit.Netrvalo dlouho a už jsem byl připraven vyrazit.Pak jsem si vzpomněl na to, co jsem našel na internetu, vyběhl jsem schody a vytiskl jsem ten odstavec s textem. 13:35 bylo na hodinách kdy jsem odcházel a uvědomoval si, že nemám moc času, protože musím dneska jet pryč.Když jsem dorazil k lavičce všichni tam už byli i Zuzka a Tomáš, lidi kterým vždy trvalo vypravování nejdéle.
"Tak co Honzo jak si se nám dneska vyspal?"
"No docela dobře," odpověděl jsem Zuzce. Zmínil jsem, že jsem nějak nemohl usnout a dramaticky přešel k věci:"Jo a ještě něco, včera na internetu jsem našel tohle…" a předal jsem jim ten papír.Všichni si to postupně přečetli a skoro ani neměli slova, nevěděli, co říct.Od Tomáše se ozval vzdech a já viděl, jak přemýšlí. Chtěl mi to nějak popřít. Byl vždycky tak nevděčný, Petře, ale byl to můj kamarád a já jsem ho bral, takového jaký byl.
"To je pravda, že se jména shodují, ale ještě to nemusí být pravda."
"Ale měli bychom tomu asi věřit," ozvala se Magda. Všichni se ještě nějakou dobu dohadovali pak jsem musel domů. Rozloučili se a rozešli se taky k domovu.Magda přišla domů a její matka ani otec nebyli doma. Jen sestra, která byla v koupelně a upravovala se na svoje první rande.
"Kam se tak vypravuješ," optala se jí.
"Jdu na oslavu ke kamarádovi,"odpověděla jí neochotně.
"Aha a ten kamarád ,kdo to je ?"
"No je to Martin." Magdě to hned cvaklo a uvědomila si ,že je to její kluk.
"Tak si to užijte, já mám ještě práci."
"Jasan," ozvala se ještě jednou sestra z chodby a už mizela v dáli.Magda šla do pokoje a usadila se v svém oblíbeném křesle. Teď si vzpomínám, že musela být docela zdrcená, jelikož se s Tomášem v tom období, co se přestaly dít ty věci a než jsem našel ty informace, rozešli. Ale nebylo to nic tragického. Tomáš prý jenom potřeboval svobodu. To tehdy taky kecal. Líbila se mu jiná, ale nikdo neměl to srdce Magdě oznamovat, jaký je Tomáš sukničkář. Každopádně se měli pořád rádi a zůstali nejlepšími kamarády. Vzala telefon a vytočila jeho číslo. Řekla mu prý: "Ahoj, Tome, to jsem já Magda,chtěla jsem ti říct ,že tě mám ráda."
"To přece já vím," odpověděl Tom. Nikdy mi nebylo jasné, proč lidem neříká, že je má rád, nebo, že si jich aspoň cení. Ani se jí nedivím, že řekla: "Já taky, tak se měj pěkně," a rychle zavěsila. Potom se rozbrečela a vyběhla ven z pokoje.Ve zmatku a přes slzy nic neviděla a spadla ze schodů.Pád zrovna uslyšela Zuzka ,která se chystala zazvonit.Nemeškala a rychle otevřela dveře a vběhla do domu.Magda tam ležela v bezvědomí a celá potlučená.Rychle vytáhla mobil a zavolala její sestře.
"Ahoj, Katko, prosím tě, přijď rychle domů. Magda spadla ze schodů a nehýbá se!"
"Jo hned jsem doma." ozvala se nazpět Katka. Hned, jak Katka přiběhla, Magda se probrala.
"Magdo,Magdo tady jsem." Magda se porozhlédla.
"Nazdar," řekla jim.
"No nazdar co jsi dělala?" zeptala se jí jedna z nich. Magda zapřemýšlela a po delší době odpověděla.
"Já nevím nic si nepamatuju." oznámila jim. Zuzka se hned zeptala Katky: "Myslíš ,že mohla ztratit paměť?"
"Nevím, je to možné ,ale jak to ,že si pamatuje nás?" filozofovala Katka.
"No je možné ,že je to jen částečná ztráta paměti možné to je." Vzaly ji do rukou a odnesly do postele.Magda musela zůstat ležet v posteli a dělat, že je jí špatně, nechtěla, aby její rodiče zjistili, že má nějaké problémy. Dny ubíhaly a vše se měnilo i Magdě se už vrátila paměť a ztratily se i její modřiny. Vzpomněla si, že už nebyla s Tomášem a s náma dlouho venku. Ozvala se proto Tomášovi. Jakoby se nemohla ozvat tadši mě. Doteďka lituju toho, že jsme neměli hlubší přátelství, ale ať neodbíhám.Vytočila jeho číslo. Dlouho to zvonilo a pak to zvedl jeho bratr.
"Tady Magda, je Tomáš doma?"zakoktala zaskočeně.
"Ne, není, šel ven někam se Silvii," oznámil jí. Silva byla Tomášova spolužačka a nepředstavitelná mrcha, využívala, koho mohla a my jsme to všichni věděli. Až na Toma samozřejmě. Magda se rozzuřila a zavěsila. Nechápala,že by se dal dohromady s tou…….Hned na druhý den zvonil Tomáš u jejích dveří.Magda přišla otevřít. Uvítala ho (tak jak si zasloužil) mile: ,,Jsi normální chodit s takou fuchtlí?" Tomáš se ani nevzpamatoval a Magda do něj hustila dál své pocity.
"Ehmm, Magdo, můžeš zastavit? Já bych ti taky něco rád řekl…"
"Ano mluv!!!"
"No, se Silvou sice chodím, ale tebe jsem nepřestal mít rád… jako kamarádku, tak si to neber tak osobně." Arogantní trouba to byl, Petře. Tehdy jsem to moc nechápal, ale teď velice dobře vím, jaké měl v tomto mezery. Přesto se ale rozhodla, že to zkusí oklikou.
,,Já si to neberu osobně," odsekla, "jen mě ta ...však víš… nepříjde mi jako nejlepší holka pro tebe." Jo, okecávat to ona uměla vždycky velice dobře. A hlavně lhát.
"A to proč ne ....co proti ní máš?" otázal se jí.
"Já si jen myslím, že když jsem byla nemocná a nebyli jsem spolu tak dlouho venku, tak se snad na kamarády nezapomíná,nebo snad jo?"Já ne tebe nezapomněl.
"Né? A co to má znamenat s tou Silvou?"
,,To nic není," odpovídal jí Tomáš pořád stejně tvrdohlavě.
"Já myslím, že nejlepší bude, když si to vše srovnáš v hlavě a pak se mi ozveš." Byl jsem při Tomášovi, ale toto byl rozhodně rozumný tah.
,,Když myslíš tak…" Tomáš se sebral a odešel bez rozloučení. Celý den byl naštvaný a na Magdu nechtěl ani pomyslet.Tak si zas po dlouhé době vzpomněl na mě a šli jsme na chvilku ven. Tehdy mi toto povídal. Dál už to vím, jenom od lidí z ulice, kde magda bydlela. Přes noc se mu to nejspíš rozleželo v hlavě. A druhý den za ní chtěl zajít a omluvit se jí. Hned ráno se oblekl a vyrazil na druhý konec města. Když tam došel, uviděl, že vedle domu,teda spíše vedle toho, co zněj zbylo, stála záchranka a hasičské auto, nechyběla ani policie.Rozběhl se a zeptal se kolemjdoucích co se stalo. Jedna ochotná sousedka mu to vysvětlila.Magdini rodiče odjeli na nějakou oslavu a ona zůstala doma sama se svou sestrou,když vznikl náhlý požár.Nestihly utéct a obě uhořely. Rozbrečel se a šel směrem k troskám.Vyčítal si,že se s ní ten den pohádal, a už jí nestihl říct, že ho to mrzelo. Když se tak prodíral troskami, uviděl na zemi ležet dtarý kabát. Smrděl, jako by byl vytažený z nějaké stoky. V tom mu ale bleskly hlavou vzpomínky na toho podivného chlápka.Vzpomněl si, že ho měl na sobě, když ho viděl. Utřel si slzy a vyrazil na hřbitov. Když tam došel, zamířil přímo k hrobu toho chlápka. Jakmile tam dorazil, uviděl rozkopaný hrob a vněm ležel ten chlápek, usmíval se a vedle něj leželo tělo Magdy. Okamžitě zpanikařil a rozběhl se. Stále ho pronásledoval ten muž. Byl jako stín. Tom se ohlédl dozadu, a jak se vracel hlavou zpět zastavil se a hrozně se lekl před ním stál on.Začal couvat,do cesty se mu připletl kámen a zakopl a upadl na zem.Kousek se ještě plazil.Muž najednou zhmotněl, mávl rukou a odhodil Toma na druhý konec zdi.Tomáš jěště stihl zařvat, ale zablesklo se tak silně že to viděli i lidé vzdáleni od hřbitovní zdi několik metrů. Byl jsem na druhé straně silnice. Spěchal jsem zrovna tam, kam všichni-k tomu požáru. To jsem ještě nevěděl, čí dům hořel. Když jsem viděl ten záblesk, utíkal jsem tam, věděl jsem, že to musí mít něco společného s Tomášem. Byl to můj kamarád. Na místě, kde Tomáš naposled ležel skoro omráčený, zůstal jen prach.Tomáš už nikdy nedošel ze hřbitova domů.Stal se mu osudným.Hned ráno jeho rodiče vyhlásili pátrání. Paní, která tomu bezděčně přihlížela, byla odvezena po pár dnech do blázince. Stihl jsem za ní ještě zajít a vymámit z ní, co se stalo. Popsala mi Tomáše a dění až do toho záblesku. Nikdy se nepřišlo na to, jak mohl tak náhle zmizet. Ale jedno vím přesně - já a Zuzka jsme jediní, kdo přežili.Snad to bylo tím,že jsme ten večer na ten hřbitov nešli. Záhadou je,proč zemřela i Katka. Po střední škole jsme se se Zuzkou zasnoubili a vzali, ale to už přece víš. Ostroh mi připomínal moje staré kamarády, tak jsme se přestěhovali sem. Občas si na ně vzpomenu a pořád mě mrazí. Po tom, co moje Zuzka zemřela, jsem tady sám. Ale já vím, že ona je tady se mnou. Všichni jsou tu se mnou a čekají, až přijde i můj čas." Starý pán se díval z okna a pak pohlédl na svého přítele.
"Přestalo pršet, Petře, jestli trváš na tom, že chceš jet domů, nechám tě. Odcházíš? Neměj mne prosím, za starého blázna, chtěl jsi to slyšet ty sám. Tak nashledanou, Petře, těším se, až tě seznámím s Magdou a Tomášem. Je mi strašná zima, jdu si lehnout. Jsme už staří, doufám, že se zase brzy shledáme." Stařec si lehl do postele. Prostoupilo ho náhlé teplo. "Ano, Zuzi, já už přece jdu…"
To bylo husty... fakt GooD jako ta vase fantazie to je styll jen tak dal!!! uplne supa ;)